Boualem Sansal: Němcova vesnice aneb Deníky bratrů Schillerů

Z francouzštiny přeložila Kateřina Vinšová

130×200 mm, asi 252 str., vázané

cena asi 289 Kč, vyjde ve 2. čtvrtletí 2012

ISBN 978-80-87053-62-1

Sansalův poslední, pátý, román Němcova vesnice aneb Deníky bratrů Schillerů (Le village de l’Allemand ou le journal des frères Schiller, 2008) se dotýká tématu, který je v Alžírsku tabu – holocaustu. Jeho příběh napsaný ve formě deníků dvou bratří Schillerových je zasazen do poloviny devadesátých let minulého století. Rašel a Malrich Schillerovi jsou po matce z poloviny Alžířani  a po otci Němci, žijí však na pařížském předměstí, Rašel jako úspěšný vzdělaný muž, o dost mladší Malrich jako dítě arabského sídliště, v té době již ovládaného islamisty. Příběh začíná vyvražděním alžírské vesnice islamistickou ozbrojenou skupinou, při němž jejich rodiče zahynuli. Straší bratr Rašel na místě zjistí otřesnou skutečnost, totiž že otec býval vysokým důstojníkem SS, působícím ve vyhlazovacích koncentračních táborech. Vydá se po jeho stopách, odhaluje další fakta a nakonec pod tíhou odpovědnosti za otcovy činy spáchá sebevraždu. Mladší Malrich se o všem dozvídá po bratrově smrti z jeho deníku a svými zápisky dokresluje obraz Alžírska a pařížského sídliště.

B. Sansal tak konfrontuje nacismus a současný islamismus nejen v Alžírsku, kde panuje jakýsi trvalý válečný stav a z něhož se stalo vězení pod širým nebem, ale i v uzavřeném světě arabského předměstí v Paříži.

Kniha byla během krátké doby přeložen do 15 jazyků a vynesla autorovy řadu literárních cen: Mírovou cenu Svazu německých nakladatelů a knihkupců (bude předána na frankfurtském knižním veletrhu v říjnu 2011), Médaille d’honneur de la LICRA (2009, cenu udílí Mezinárodní liga proti rasismu a antisemitismu), Prix Edouard Glissant (2009), Prix Louis-Guilloux (2008), Grand Prix du roman de la Société des gens de lettres (2008), Grand Prix RTL-Lire (2008), Grand Prix de la Francophonie (2008, cenu udílí Královská belgická akademie), Prix Michel Dard (2001), Prix Tropiques (1999), Prix du Premier Roman (1999).

Bouelem Sansal se narodil 15. října 1949 v malé horské vesnici v Teniet el-Had a vyrostl v dělnické čtvrti Belcourt v městě Alžír. Se svou první ženou, Češkou, má dvě dcery. V roce 1986 se znovu oženil, tentokrát s Alžířankou. Ve stejném roce získal doktorát z ekonomie a stal se ředitelem konzultační firmy. V roce 1992 byl jmenován poradcem ministra obchodu a v roce 1996 získal vysoké místo na ministerstvu průmyslu a restrukturalizace. V témže roce po zavraždění alžírského presidenta Mohameda Boudiafa, v době otřesů způsobených občanskou válkou, začal psát svůj první román Kázání barbarů (Le serment des barbares), v němž otevřeně kritizuje politickou situaci v Alžírsku. Vyšel v roce 1999 ve francouzském nakladatelství Gallimard, které mu navrhlo, aby knihu vydal pod pseudonymem, ale Sansal se rozhodl jinak. Když pak román vyšel v Alžírsku, musel se Sansal vzdát své vysoké funkce na ministerstvu.
V roce 2003, po dalších dvou románech, publikoval Sansal spolu s dalšími čtyřmi alžírskými autory politický deník mapující čtyřicet let nezávislého Alžírska Soukromý a politický deník, Alžírsko po 40 letech (Journal intime et politique, Algérie 40 ans après). Po kritických výrocích na adresu alžírského presidenta Abd al-Aziz Bouteflika byl Sansal propuštěn z vládních služeb. V roce 2006 Sansal publikoval otevřený dopis Poste restarte: Alžírsko: Dopis hněvu a naděje mým spoluobčanům (“Poste restante: Algier: Lettre de colère et d’espoir à mes compatriots), v němž volá po skutečné demokracii, v níž by se mohla zformovat osvícená společnost. Po zveřejnění tohoto otevřeného dopisu byly všechny Sansalovy knihy v Alžírsku zakázány a jsou zakázány dodnes. Navzdory politickému pronásledování se Sansal rozhodl zůstat ve své vlasti a v současné době žije v pobřežním městě Bourmerdès poblíž Alžíru.

Sergej Lebeděv: Meze zapomnění

Z ruštiny přeložil Libor Dvořáík

130×200 mm, asi 232 str., vázané

cena asi 289 Kč, vyjde ve 2. čtvrtletí 2012

ISBN 978-80-87053-66-9

Vypravěči jako chlapci zachránil život soused jeho rodičů z chatové osady, přijímaný celou rodinou jako jakýsi adoptivní Druhý děda, tím, že mu poskytl krev pro transfuzi a sám při tom shodou okolností zemřel. Narátor začne pátrat po minulosti tohoto člověka, o němž prakticky vůbec nic neví a pouze tuší, že tento slepý starý muž, který se do vypravěčovy rodiny jaksi samozřejmě vetřel, má za sebou něco neblahého. Když dospěje, stane se geologem (stejně jako autor) a na svých cestách po dálném severu pátrá po stopách Druhého dědy, jehož krev mu koluje v žilách. Všude naráží na ztrácející se zbytky stalinských lágrů a mizející památku zmařených životů. V téměř pikareskním románu s minimálním dějem, bez dialogů a bez pojmenovaných postav, psaném v ich-formě, se formou jakéhosi mysticky dobrodružného thrilleru postupně dovídáme, že Druhý děda byl náčelníkem gulagového lágru, ležícího za polárním kruhem na kraji obřího povrchového dolu, a že má na svědomí tisíce lidských životů i život svého malého syna.

Kniha, která jako by stavěla most z rozplizlé ruské současnosti přes perestrojku do dob stalinismu, je skutečně mimořádná. Kritička Olga Lebjoduškinová o Lebeděvově románu napsala: „Tato kniha je dnes jediná, která se ujímá těžkého úkolu historického doznání, s nímž ruská společnost nechce nic mít. Sergej Lebeděv pokládá své mučivé otázky v zemi, kde – na rozdíl od nacistických zločinců – nebyl nikdy odsouzen žádný vládce koncentračního tábora a žádný velitel popravčího komanda nestanul před soudem. Nikdo zde tedy nemůže říci, že v jeho žilách nekoluje krev katů, i kdyby třeba nebyl jejich potomkem…“

Sergej Lebeděv se narodil v roce 1981 v Moskvě. Několik let pracoval v geologických expedicích v severním Rusku a střední Asii. Publikoval verše, eseje a je znám rovněž jako novinář. V současné době pracuje v redakci pedagogického časopisu První září.

Avraham B. Jehošua: Molcho

Z angličtiny přeložila Magdalena Křížová

145×205 mm, asi 352 str., vázané

cena asi 349 Kč, vyjde ve 3. čtvrtletí 2012

Román zachycuje jeden a čtvrt roku života titulní postavy, padesátiletého vdovce Molcha. Je rozdělen do pěti částí, jež nesou názvy podle jednotlivých ročních období, a nabízí hlubokou a věrnou psychologickou sondu do duše postaršího osamělého muže, který se po smrti manželky a letech strávených obětavou péčí o nemocnou pokouší o návrat do „světa živých“. Hrdinu představuje v šedi běžných dnů i během rostoucí řady tragikomicky neúspěšných pokusů o romantická dobrodružství. Molcho, průměrný úředník a otec tří takřka dospělých dětí, je typický literární antihrdina, který se utápí v pasivitě a nerozhodnosti; jeho cesta k vyrovnání se s bolestivou ztrátou a k uchopení nově nabyté svobody je představena s empatií a současně humorem a ironií. Román až do samého závěru nepřinese katarzní rozuzlení, Molcho se nevyprostí ze své samoty a konec tak zůstává otevřený.

V druhém plánu se román zabývá obecnějšími otázkami kulturněhistorického a filosofického rozměru. Molcho je (podobně jako sám autor) sefard ze staré jeruzalémské rodiny, jeho zesnulá manželka byla naopak původu aškenázského a její rodina je těžce poznamenána historickými traumaty evropského židovstva. V alegorické rovině je tak možno knihu číst jako podobenství o vztahu mezi nemocným, traumatizovaným židovstvím aškenázským, euroamerickým, a židovstvím sefardským. V roce 2007 byl román Molcho v anketě izraelských literárních vědců zařazen mezi 10 nejvýznamnějších hebrejských knih vydaných od vzniku Státu Izrael.

Avraham B. Jehošua (1936) patří k nejuznávanějším současným izraelským prozaikům. Ve svém díle, přeloženém dnes již do tří desítek jazyků, se často zabývá tématem izraelského státu. Postupem času si vybudoval pozici jakéhosi kronikáře svého národa, podobně jako například Gabriel Garcia Márquez v Kolumbii, Salman Rushdie v Indii či Günther Grass v Německu. Za vrcholy jeho románové tvorby jsou považovány knihy Milenec (Ha-meahev, 1977; česky 2008), Pan Mani (Mar Mani, 1990), Molcho (1987) a Nevěsta přinášející svobodu (Ha-kala ha-mešachreret, 2001) . Získal za ně řadu prestižních izraelských i zahraničních literárních cen, mimo jiné Bialikovu cenu (1989), Altermanovu cenu, Brennerovu cenu, Izraelskou cenu za literaturu (1995), Cenu Giovanni Boccaccia (2005) a cenu Viareggio za celoživotní dílo (2005). Román Mar Mani (Pan Mani) byl ve Velké Británii označen za „román roku“ (1992). Vedle románů publikoval také sbírky povídek, eseje a divadelní hry.

Kritika někdy označuje Jehušuu za „izraelského Williama Faulknera“, s nímž ho spojuje hluboká znalost lidské psychiky i analýza komplexních společenských poměrů. O jeho spřízněnosti s tvorbou Šmuela J. Agnona a Franze Kafky zase vypovídá existenciální rozměr jeho próz a kombinace realismu s absurdně groteskními prvky. Jehošuu coby rodilého Izraelce se sefardskými kořeny zvláště zajímá téma izraelské identity a vztahu s Araby. Spolu se svým generačním vrstevníkem Amosem Ozem se aktivně angažuje v levicovém hnutí podporujícím mírový proces a hledajícím porozumění mezi Židy a Araby.
Avraham B. Jehošua žije a tvoří v Haifě a je emeritním profesorem literatury na haifské univerzitě.

Matti Friedmann: Kodex z Aleppa

Z angličtiny přeložila Magdalena Křížová

130×200 mm, asi 252 str., vázané

cena asi 289 Kč, vyjde ve 4. čtvrtletí 2012

Kniha představuje fascinující výsledky jeho pátrání o historii Kodexu z Aleppa, jednoho z nejvzácnějších rukopisů na světě.
Rukopis byl napsán před více než tisíci lety na břehu Galilejského jezera a je považován za nejdokonalejší edici židovské bible. Byl ukraden křižáky a později jej v Káhiře studoval proslulý židovský učenec Maimonides. Ve čtrnáctém století se dostal do starobylé synagogy syrského obchodního města Aleppa, kde byl po dalších šest století uchováván. V listopadu 1947, den po historickém hlasování Spojených národů, které umožnilo vznik izraelského státu, byla synagoga během pogromu vypálena a kodex zmizel.

Matti Friedman se ve svém takřka detektivním pátrání opírá o ohromné množství dokumentů, z nichž řada dosud nebyla publikována, jakož i o desítky hodin rozhovorů a ve své knize sleduje osud slavného kodexu po jeho zmizení v roce 1947. Roztrhaný rukopis byl uschován na tajném místě a po určité době propašován přes hranice, dopraven do Izraele a podivně poničen. Stal se objektem právních sporů a utajených zápasů. Matti Friedman, jeruzalémský korespondent agentury AP, sleduje s téměř padesátiletým odstupem jeho stopu z Aleppa do Jeruzalému, důležitá fakta nalézá rovněž v Londýně a New Yorku, setkává se s řadou protagonistů celého příběhu, s rabíny, sběrateli knih, penzionovanými agenty Mossadu a univerzitními vědci a naráží na historii zvláštního soudního sporu, dvou loupeží a jedné vraždy. Objevuje postupně podivuhodnou historii kodexu po jeho opuštění Aleppa, skládá dohromady mozaiku faktů vrhajících světlo na tajemství podivného zmizení více než dvou set stránek nevyčíslitelné hodnoty a nabízí veřejnosti velmi neočekávané závěry.

Matti Friedman se narodil v Torontu a žije v Jeruzalémě. Je korespondentem tiskové agentury The Associated Press. Pracoval v Izraeli, Libanonu, Maroku, Egyptě, Gruzii, Washingtonu i na jiných místech. V současné době se soustřeďuje na archeologii a náboženské otázky v Izraeli a palestinských oblastech.
 

Anna Świrszczyńska: Jsem ženská

Z polštiny přeložila Vlasta Dvořáčková

130×200 mm, asi 128 str., vázané

cena asi 169 Kč, vyjde ve 2. čtvrtletí 2012

ISBN 978-80-87053-69-0

Anna Swirszczyňska (1909–1984) patří k těm polským básnířkám, jejichž poezie přináší novou tematiku, nový zorný úhel, novou podobu verše. Její básně vynikají spontánností a živelností, pobuřuje a bolí ji to, co většinu lidí nepobuřuje a nebolí, ale dojímá ji to, co jiné nedojímá. Je přesvědčená, že poezie je cit, nadšení, vášeň, že existuje moudrost mozku i moudrost těla, že významným učitelem básníka je život a velmi důležitý je bezprostřední kontakt s ním. To vše říkají její zdánlivě prosté lyrické miniatury, které dovedou bez patosu a bez metafor zachytit lidská dramata, různé tváře lásky, vzpomínky z dětství a v cyklu i tak velkou tragédii, jakou bylo Varšavské povstání.