NESOUSTAVNÁ HISTORIE
(neuspořádané vzpomínky)
Vladimír Pistorius
Po
pětadvaceti nebo i patnácti letech už paměť (alespoň ta má) těžko
rekonstruuje všechny okolnosti vydávání samizdatových knih v rámci
takzvané edice KE.78 („Krameriovy expedice 78“). A písemné dokumenty, s výjimkou
vydaných knih a kartotéky, již jsem si vedl a v které
byly uvedeny pouze tituly a rok vydání, neexistují. Přesto se pokusím
zachytit několik důležitých momentů.
Inspirací pro rozepisování samizdatových
knih byly pro mne určitě knížky edice Petlice, které mému tatínkovi nosil
Karol Sidon. Někdy po roce 1975 jsem sám opsal útlé svazečky tří Skácelových
sbírek čtyřverší – Chyby broskví,
Oříšky pro černého papouška a Tratidla. Byly tak tenké,
že těch pár listů stačilo strčit mezi dva kartony a celé to sešít
sešívačkou.
Zdlouhavost opisování mne přiměla k tomu,
abych to zkusil jinak. Přímo se nabízelo ofotografovávat rukopisy na „tvrdý“
film a z něho pak pořizovat kopie na kontrastní (a poměrně laciný)
fotografický papír Dokument. Navíc jsem dostal od Pavla Kohouta „zakázku“
asi na patnáct fotokopií jeho hry Ubohý
vrah. Zkusili jsme to s Hanou Hamplovou, která studovala kameru na
FAMU a měla doma v koupelně temnou komoru. Pořizování fotokopií se zdálo rychlé:
vyměňovaly se papíry ve zvětšováku a samotná expozice trvala asi vteřinu.
Také ve vývojce se obraz objevil poměrně rychle, pak však už bohužel
nastaly potíže. Při velkém počtu listů se totiž ustalovač nalitý do
největších vaniček, které měla Hanka k dispozici, rychle a také
nestejnoměrně vyčerpával, což jsme však zjistili až časem, kdy se na
jednotlivých listech objevovaly fialovohnědé skvrny, které text částečně
či zcela znehodnocovaly. Dále bylo nutné jednotlivé listy zbavit válečkem
vody a dále sušit v elektrické sušičce, což byl proces nekonečně
dlouhý. Pamatuji si, že jsme to zkusili i jinak: vzal jsem celý ranec papírů
k Janu Urbanovi, který mi v temné komoře také pomáhal, a u něj
jsme je sušili na půdě jako prádlo. V obou případech se však usušené
papíry kroutily a my jsme se je pokoušeli alespoň trochu narovnat přes
ostrou hranu. Výsledek celé práce byl dosti tristní a já jsem se dost styděl,
když jsem jej Kohoutovi předával. Pavel ovšem kavalírsky přehlédl
nedostatky a samozřejmě mi uhradil náklady, které pro mne v té době
byly poměrně značné. Bylo však jasné, že fotokopie nebudou tou pravou
cestou.
Patrně pod dojmem výsledku mi Pavel Kohout
poradil, abych se obrátil na Ludvíka Vaculíka, ten že řídí výrobu
samizdatových knih, a dal mi na něj adresu. Když jsem v pátém patře
ve Veletržní ulici zazvonil, otevřel mi Vaculík a zůstal mezi dveřmi.
„Dobrý den. Jmenuji se Pistorius a posílá mě Pavel Kohout, že prý děláte
samizdatové knížky a že bych Vám mohl
pomoct,“ strkal jsem mu v rozpacích, stále na chodbě, před oči
Kohoutovu kartičku s adresou. „Ale to je nějaký omyl,“ obracel Vaculík
oči v sloup a výmluvně ukazoval ke stropu, „já žádné knížky nedělám.“
„Tak nashledanou…“ řekl jsem. „Nashledanou,“ řekl Vaculík, a když
zavíral dveře, ještě jsem slyšel jak si říká „Ježíšmarjá, ten
Kohout…“ Cestou domů jsem si připadal jako úplný pitomec.
Jako edici jsem začal ty strojopisné knížky
cítit zřejmě až v okamžiku, kdy se na jejich výrobě začali podílet
i další lidé. První krok v tomto směru učinil můj bratranec Jenda
Outrata. Ani jeden z nás
neměl žádnou zkušenost s vázáním knih.
Jenda si koupil knihu
Jaroslava Doležala Vazba knih, v níž příslušné postupy nastudoval,
a skutečně svázal první svazek – román Milana Kundery, který jsme
dostali do ruky pod jménem Epilog (rukopis jsem měl k dispozici
pouze na dva dny; abychom ho mohli opsat,
rozdělilo si ho několik známých asi po 10 listech a každý opsal
svou porci). První
svazky lze snadno poznat podle jejich vazby: hřbet je z jakési
roletoviny, knížky mají plátěné rohy a jako potah desek slouží balicí
či bílý papír s titulem napsaným na stroji. Jenda Outrata začal vázat
bez jakýchkoliv pomůcek (knihy ořezával neustále přibrušovaným perořízkem)
a také znalostí knihařských materiálů. Teprve o něco
později, když se do vázání knih zapojil i můj druhý bratranec Roland
Laval, naše technické vybavení se trochu zlepšilo. Roland, vystudovaný
strojní inženýr, vyrobil několik pomůcek,
které nám výrazně pomáhaly: dva ostré nože
z listové pily, rám na stahování, který nám sloužil místo knihařského
lisu, nástroj pro ořezávání knihy (kovový hranol se šrouby, kterými bylo
možné přitáhnout knižní blok na podložku a podle něhož se vedl nůž) a
plexisklové desky sloužící jako proklad mezi lisované knihy.
První svázané knihy byly sice pevné, ale působily
přece jen příliš amatérským dojmem. A tak se technologie vazby postupně
vyvíjela (už po třech prvních vazbách opustil kupříkladu Jenda pracné
zpevňování rohů desek plátnem), přičemž hlavní inovace jsme objevili
vlastně už během prvého roku. První z nich byl objev knihařského plátna.
Jenda Outrata našel čirou náhodou nějaké zbytky knihařského plátna na
popelnici, kam šel vynést odpadky. Tak jsme získali světle modré a světle
zelené plátno a časem jsme objevili, že je možné tento materiál kupovat v Řempu.
Druhá inovace se týkala obálek. Strojopisný nápis na bílém potahu mi připadal
moc primitivní, a tak jsem se snažil desky oživit (inspirován možná Kolářovými
konkrétními básněmi) obrazci tvořenými hustým strojopisným písmem, jež
vyplňovalo nějaký geometrický tvar. Bylo při tom možné použít i červenou pásku
nebo červený, eventuálně modrý průklepový papír. Bylo to lepší než
balicí papír, ale bylo to pořád dost „amatérské“ a také pracné. Naštěstí
však brzy Hanka Hamplová přišla s nápadem potahovat desky fotografickým
papírem Dokument. První takový potah připravila
pro knihu Karla Šiktance Jak se trhá srdce a od té doby jsme již
jinak desky prakticky nedělali. Navíc bylo možné fotografie tónovat jedním
ze čtyř tónovačů, které byly tu a tam k dostání (hnědý, žlutý,
zelený a modrý). Časem jsem si i já pořídil zvětšovák, k němu časový
spínač, fotografické vaničky, teploměr, kleštičky na fotografie, chemikálie
atd. a v improvizované černé komoře v koupelně jsem také pořizoval
některé obálky. (Koupelnu jsem přitom musel napřed vždycky složitě
zatemnit, neboť měla obyčejné okno, pod dveřmi pěticentimetrovou mezeru a
hořel v ní plamínek karmy, kromě toho jsem musel všechny upozornit, že
do odvolání nemohou chodit do koupelny ani na záchod.)
Hlavní zátěž spojená
s vazbou knih ležela zprvu na Jendovi Outratovi, později ji převzal Roland Laval a ještě o něco později také můj kamarád a kolega
z VÚMS Allan Havlík. Od roku 1987 svázal několik knih i Tomáš Berger,
který jako restaurátor obrazů a papíru měl profesionální knihvazačské
vybavení. Ve výrobě fotografických potahů se k Hance Hamplové postupně
přidala řada dalších kamarádů, z nichž někteří udělali třeba
jen dvě či tři (Vladimír Merta, Pavel Brunclík), jiní se práce účastnili
jen v určité době (Dušan Rouš, Jirka Špígl, Jindřich Makovička, v posledních
dvou letech také Ivan Pinkava), dva z mých přátel, kteří u všeho byli po
celou dobu, jich pak mají na svědomí nejvíc: Hanka Hamplová a Ladislav Šebek.
A takovýto byl technologický postup,
který jsme používali několik let: listy knihy se co nejlépe setřásly a
sevřely a na hřbetní straně ořízly. Knižní bloky se pak proložily
plexisklovými deskami, stáhly do fixačního rámu a jejich hřbety se co nejvíc
roztřepily pilkou na železo a železným kartáčem a zalily dispersním
lepidlem (Disperkol nebo Herkules). Po zaschnutí se nalepily předsádky a knižní
blok se ořezal po ostatních třech stranách. I když jsme používali speciální
ostré nože, byl ořez zejména silnějších knih velká dřina. U těch
nejtlustších trvalo oříznutí jedné strany knižního bloku i 10 minut a nůž
se musel neustále brousit. (Tenčí knížky se oproti tomu řezaly mnohem
snadněji.) Knižní blok, na který se ještě nalepil kapitálek a zpevňující
proužek knihařské naškrobené gázy, se pak vlepil do připravených desek,
spojených knižním plátnem a potažených zepředu i zezadu fotografickým
papírem. Přední a zadní deska byly z lepenky silné asi 2 mm a bylo
nutné je nařezat. I to se zprvu dělalo nožem (což byla hrozná práce),
později jsem na to za peníze, které mi k tomu
účelu poskytl překladatel Jindřich Pokorný, pořídil pákovou řezačku.
Někdy v roce
1986 jsme zavedli ještě poslední výraznou inovaci úpravy knižních desek
– sítotisk. Sítotiskem se jako profesionál živil můj kamarád z Vysokého
nad Jizerou Vladimír Bartoň (původem sklář), který potiskl sítotiskem řadu
hřbetů, i několik potahů předních desek. Ve dvou případech (svazek
Kohoutových her a antologie polské poezie Slovo a zeď) pak dokonce
navrhl a zrealizoval celoplátěnou, sítotiskem potištěnou vazbu. Má na
svědomí i desky brožurky Praha 1989, o jejíž vydání mne požádal
dr. Pokorný. Také mne naučil tu nejjednodušší sítotiskovou technologii, věnoval
mi síto a příslušné chemikálie. Já sám jsem pak doma v koupelně
potiskl tímto způsobem několik hřbetů, v jednom případě i desky
a krabici na Škvoreckého Scherzo capriccioso. Postup to byl poměrně
komplikovaný: na síto napnuté v rámu se natáhla tenká vrstvička vodního
roztoku jakéhosi polymeru aktivovaného dvojchromanem. Po usušení se tabulí
skla přitiskl na síto film s pozitivním černobílým obrazem toho, co mělo
být vytištěno, a celé se to osvítilo asi na půl
hodiny horským sluníčkem (to mi půjčil, tuším, Láďa Šebek). To, co
bylo vystaveno ultrafialovému záření
ztvrdlo, neosvícený polymer pod černými písmeny zůstal rozpustný
ve vodě a pomocí sprchy se vymyl. Tím bylo síto připraveno. Muselo se
ale ještě nějak zařídit, aby obraz dosedal na požadované místo. K tomu
účelu jsem používal velké kartónové desky ze svázaných ročníků Rudého
práva, které mi kdosi přinesl ze sběrny
starého papíru: na spodní desce byly zarážky pro hřbety, papíry či
desky, které se měly potisknout, na horní, jež se odklápěla, byl připevněn
rám se sítem. Vlastní tisk pak spočíval v tom, že se přes síto (přes
neosvícená, vymytá místa) kusem rovné pevné pryže protlačovala acetonová
barva. Celé se to muselo dělat rychle, aby barva v jemných otvorech
síta nezaschla, a síto se také hned po tisku muselo důkladně vyčistit
rozpouštědlem a posléze zbavit ztvrdlého polymeru postupným vykoupáním v roztocích
hypermanganu a šťavelanu.
V roce 1987 jsme
objevili novou technologii: hřbety knižních bloků se místo pracného a
nedokonalého třepení jednoduše provrtaly tenkým vrtáčkem a pevně svázaly
a stáhly navoskovaným provázkem. O rok později jsem pak od Tomáše Bergera
levně zakoupil krásnou starou pákovou knihařskou řezačku. To byla velká
pomoc, která odstranila ono úmorné ruční ořezávání okrajů.
Poměrně málo si toho dnes již pamatuji o tom, jak jsme knihy přepisovali. Hodně z nich – zejména poezii a kratší věci – jsem přepsal sám. Jiné knihy přepsali kamarádi (pamatuji si, že několik knih přepsaly Zuzana Brabcová, Marcela Racková-Malá a japanoložka Lucie Lucká), časem jsem však dával knihy přepisovat za honorář. V posledních letech mi se zadáváním některých přepisů pomáhala Pavla Plocková. Jezdil jsem za ní do knihovny střední grafické školy na Žižkov, předával rukopisy a dostával opsané stránky. Kupodivu mi ale jiné podrobnosti v paměti neutkvěly a já si nedokážu vybavit, jak jsem to vlastně dělal. Pamatuji se však na nekonečné hodiny, kdy jsem musel přepsané stránky „rozhodit“ – roztřídit do 12 až 14 kopií – a roztříděné hromádky průklepových papírů pak „sklepat“ – setřást –, aby je bylo možné začít vázat. Pro tuto činnost jsem dokonce někde sehnal strojovou „sklepávačku“. To byla šikmá deska s pravoúhlými zarážkami vespod připevněná na trojnožce, která byla excentricky spojena s osou elektrického strojku. Patrně ale fungovala jen na silnější listy, s průklepáky nepohnula, zato ale uvedla celý dům do silných vibrací. Podobně se neosvědčil ani starý, těsně poválečný, německý elektrický psací stroj Mercedes, od něhož jsem si sliboval větší rány, a tedy i více průklepů. Potíž byla v tom, že stroj byl vybaven tzv. „perličkou“ (desetibodovým písmem), která pro průklep nebyla vhodná: při větší síle úderu prosekával první kopie, ty poslední však byly kvůli malému obrazu písma nečitelné. Navíc motorek této starožitnosti nebyl dobře odrušen, a jiskření v něm mělo za následek, že když jsem začal psát, v širokém okolí jsem rušil televizní signál. Nezbylo tedy než dál ze všech sil mlátit do obyčejného psacího stroje.