NESOUSTAVNÁ HISTORIE

(neuspořádané vzpomínky)

Vladimír Pistorius

Po pětadvaceti nebo i patnácti letech už paměť (alespoň ta má) těžko rekonstruuje všechny okolnosti vydávání samizdatových knih v rámci takzvané edice KE.78 („Krameriovy expedice 78“). A písemné dokumenty, s výjimkou vydaných knih a kartotéky, již jsem si vedl a v které  byly uvedeny pouze tituly a rok vydání, neexistují. Přesto se pokusím zachytit několik důležitých momentů.

Inspirací pro rozepisování samizdatových knih byly pro mne určitě knížky edice Petlice, které mému tatínkovi nosil Karol Sidon. Někdy po roce 1975 jsem sám opsal útlé svazečky tří Skácelových sbírek čtyřverší – Chyby broskví, Oříšky pro černého papouška a Tratidla. Byly tak tenké, že těch pár listů stačilo strčit mezi dva kartony a celé to sešít sešívačkou.

Zdlouhavost opisování mne přiměla k tomu, abych to zkusil jinak. Přímo se nabízelo ofotografovávat rukopisy na „tvrdý“ film a z něho pak pořizovat kopie na kontrastní (a poměrně laciný) fotografický papír Dokument. Navíc jsem dostal od Pavla Kohouta „zakázku“ asi na patnáct fotokopií jeho hry Ubohý vrah. Zkusili jsme to s Hanou Hamplovou, která studovala kameru na FAMU a měla doma v koupelně temnou komoru. Pořizování fotokopií se zdálo rychlé: vyměňovaly se papíry ve zvětšováku a samotná expozice trvala asi vteřinu. Také ve vývojce se obraz objevil poměrně rychle, pak však už bohužel nastaly potíže. Při velkém počtu listů se totiž ustalovač nalitý do největších vaniček, které měla Hanka k dispozici, rychle a také nestejnoměrně vyčerpával, což jsme však zjistili až časem, kdy se na jednotlivých listech objevovaly fialovohnědé skvrny, které text částečně či zcela znehodnocovaly. Dále bylo nutné jednotlivé listy zbavit válečkem vody a dále sušit v elektrické sušičce, což byl proces nekonečně dlouhý. Pamatuji si, že jsme to zkusili i jinak: vzal jsem celý ranec papírů k Janu Urbanovi, který mi v temné komoře také pomáhal, a u něj jsme je sušili na půdě jako prádlo. V obou případech se však usušené papíry kroutily a my jsme se je pokoušeli alespoň trochu narovnat přes ostrou hranu. Výsledek celé práce byl dosti tristní a já jsem se dost styděl, když jsem jej Kohoutovi předával. Pavel ovšem kavalírsky přehlédl nedostatky a samozřejmě mi uhradil náklady, které pro mne v té době byly poměrně značné. Bylo však jasné, že fotokopie nebudou tou pravou cestou.

Patrně pod dojmem výsledku mi Pavel Kohout poradil, abych se obrátil na Ludvíka Vaculíka, ten že řídí výrobu samizdatových knih, a dal mi na něj adresu. Když jsem v pátém patře ve Veletržní ulici zazvonil, otevřel mi Vaculík a zůstal mezi dveřmi. „Dobrý den. Jmenuji se Pistorius a posílá mě Pavel Kohout, že prý děláte samizdatové knížky a že bych Vám mohl pomoct,“ strkal jsem mu v rozpacích, stále na chodbě, před oči Kohoutovu kartičku s adresou. „Ale to je nějaký omyl,“ obracel Vaculík oči v sloup a výmluvně ukazoval ke stropu, „já žádné knížky nedělám.“ „Tak nashledanou…“ řekl jsem. „Nashledanou,“ řekl Vaculík, a když zavíral dveře, ještě jsem slyšel jak si říká „Ježíšmarjá, ten Kohout…“ Cestou domů jsem si připadal jako úplný pitomec.

Jako edici jsem začal ty strojopisné knížky cítit zřejmě až v okamžiku, kdy se na jejich výrobě začali podílet i další lidé. První krok v tomto směru učinil můj bratranec Jenda Outrata. Ani jeden z nás neměl žádnou zkušenost s vázáním knih. Jenda si koupil knihu Jaroslava Doležala Vazba knih, v níž příslušné postupy nastudoval, a skutečně svázal první svazek – román Milana Kundery, který jsme dostali do ruky pod jménem Epilog (rukopis jsem měl k dispozici pouze na dva dny; abychom ho mohli opsat, rozdělilo si ho několik známých asi po 10 listech a každý opsal svou porci). První svazky lze snadno poznat podle jejich vazby: hřbet je z jakési roletoviny, knížky mají plátěné rohy a jako potah desek slouží balicí či bílý papír s titulem napsaným na stroji. Jenda Outrata začal vázat bez jakýchkoliv pomůcek (knihy ořezával neustále přibrušovaným perořízkem) a také znalostí knihařských materiálů. Teprve o něco později, když se do vázání knih zapojil i můj druhý bratranec Roland Laval, naše technické vybavení se trochu zlepšilo. Roland, vystudovaný strojní inženýr, vyrobil několik pomůcek, které nám výrazně pomáhaly: dva ostré nože z listové pily, rám na stahování, který nám sloužil místo knihařského lisu, nástroj pro ořezávání knihy (kovový hranol se šrouby, kterými bylo možné přitáhnout knižní blok na podložku a podle něhož se vedl nůž) a plexisklové desky sloužící jako proklad mezi lisované knihy.

První svázané knihy byly sice pevné, ale působily přece jen příliš amatérským dojmem. A tak se technologie vazby postupně vyvíjela (už po třech prvních vazbách opustil kupříkladu Jenda pracné zpevňování rohů desek plátnem), přičemž hlavní inovace jsme objevili vlastně už během prvého roku. První z nich byl objev knihařského plátna. Jenda Outrata našel čirou náhodou nějaké zbytky knihařského plátna na popelnici, kam šel vynést odpadky. Tak jsme získali světle modré a světle zelené plátno a časem jsme objevili, že je možné tento materiál kupovat v Řempu. Druhá inovace se týkala obálek. Strojopisný nápis na bílém potahu mi připadal moc primitivní, a tak jsem se snažil desky oživit (inspirován možná Kolářovými konkrétními básněmi) obrazci tvořenými hustým strojopisným písmem, jež vyplňovalo nějaký geometrický tvar. Bylo při tom možné použít i červenou pásku nebo červený, eventuálně modrý průklepový papír. Bylo to lepší než balicí papír, ale bylo to pořád dost „amatérské“ a také pracné. Naštěstí však brzy Hanka Hamplová přišla s nápadem potahovat desky fotografickým papírem Dokument. První takový potah připravila pro knihu Karla Šiktance Jak se trhá srdce a od té doby jsme již jinak desky prakticky nedělali. Navíc bylo možné fotografie tónovat jedním ze čtyř tónovačů, které byly tu a tam k dostání (hnědý, žlutý, zelený a modrý). Časem jsem si i já pořídil zvětšovák, k němu časový spínač, fotografické vaničky, teploměr, kleštičky na fotografie, chemikálie atd. a v improvizované černé komoře v koupelně jsem také pořizoval některé obálky. (Koupelnu jsem přitom musel napřed vždycky složitě zatemnit, neboť měla obyčejné okno, pod dveřmi pěticentimetrovou mezeru a hořel v ní plamínek karmy, kromě toho jsem musel všechny upozornit, že do odvolání nemohou chodit do koupelny ani na záchod.)

Hlavní zátěž spojená s vazbou knih ležela zprvu na Jendovi Outratovi, později ji převzal Roland Laval a ještě o něco později také můj kamarád a kolega z VÚMS Allan Havlík. Od roku 1987 svázal několik knih i Tomáš Berger, který jako restaurátor obrazů a papíru měl profesionální knihvazačské vybavení. Ve výrobě fotografických potahů se k Hance Hamplové postupně přidala řada dalších kamarádů, z nichž někteří udělali třeba jen dvě či tři (Vladimír Merta, Pavel Brunclík), jiní se práce účastnili jen v určité době (Dušan Rouš, Jirka Špígl, Jindřich Makovička, v posledních dvou letech také Ivan Pinkava), dva z mých přátel, kteří u všeho byli po celou dobu, jich pak mají na svědomí nejvíc: Hanka Hamplová a Ladislav Šebek.

 A takovýto byl technologický postup, který jsme používali několik let: listy knihy se co nejlépe setřásly a sevřely a na hřbetní straně ořízly. Knižní bloky se pak proložily plexisklovými deskami, stáhly do fixačního rámu a jejich hřbety se co nejvíc roztřepily pilkou na železo a železným kartáčem a zalily dispersním lepidlem (Disperkol nebo Herkules). Po zaschnutí se nalepily předsádky a knižní blok se ořezal po ostatních třech stranách. I když jsme používali speciální ostré nože, byl ořez zejména silnějších knih velká dřina. U těch nejtlustších trvalo oříznutí jedné strany knižního bloku i 10 minut a nůž se musel neustále brousit. (Tenčí knížky se oproti tomu řezaly mnohem snadněji.) Knižní blok, na který se ještě nalepil kapitálek a zpevňující proužek knihařské naškrobené gázy, se pak vlepil do připravených desek, spojených knižním plátnem a potažených zepředu i zezadu fotografickým papírem. Přední a zadní deska byly z lepenky silné asi 2 mm a bylo nutné je nařezat. I to se zprvu dělalo nožem (což byla hrozná práce), později jsem na to za peníze, které mi k tomu účelu poskytl překladatel Jindřich Pokorný, pořídil pákovou řezačku.

Někdy v roce 1986 jsme zavedli ještě poslední výraznou inovaci úpravy knižních desek – sítotisk. Sítotiskem se jako profesionál živil můj kamarád z Vysokého nad Jizerou Vladimír Bartoň (původem sklář), který potiskl sítotiskem řadu hřbetů, i několik potahů předních desek. Ve dvou případech (svazek Kohoutových her a antologie polské poezie Slovo a zeď) pak dokonce navrhl a zrealizoval celoplátěnou, sítotiskem potištěnou vazbu. Má na svědomí i desky brožurky Praha 1989, o jejíž vydání mne požádal dr. Pokorný. Také mne naučil tu nejjednodušší sítotiskovou technologii, věnoval mi síto a příslušné chemikálie. Já sám jsem pak doma v koupelně potiskl tímto způsobem několik hřbetů, v jednom případě i desky a krabici na Škvoreckého Scherzo capriccioso. Postup to byl poměrně komplikovaný: na síto napnuté v rámu se natáhla tenká vrstvička vodního roztoku jakéhosi polymeru aktivovaného dvojchromanem. Po usušení se tabulí skla přitiskl na síto film s pozitivním černobílým obrazem toho, co mělo být vytištěno, a celé se to osvítilo asi na půl hodiny horským sluníčkem (to mi půjčil, tuším, Láďa Šebek). To, co bylo vystaveno ultrafialovému záření ztvrdlo, neosvícený polymer pod černými písmeny zůstal rozpustný ve vodě a pomocí sprchy se vymyl. Tím bylo síto připraveno. Muselo se ale ještě nějak zařídit, aby obraz dosedal na požadované místo. K tomu účelu jsem používal velké kartónové desky ze svázaných ročníků Rudého práva, které mi kdosi přinesl ze sběrny starého papíru: na spodní desce byly zarážky pro hřbety, papíry či desky, které se měly potisknout, na horní, jež se odklápěla, byl připevněn rám se sítem. Vlastní tisk pak spočíval v tom, že se přes síto (přes neosvícená, vymytá místa) kusem rovné pevné pryže protlačovala acetonová barva. Celé se to muselo dělat rychle, aby barva v jemných otvorech síta nezaschla, a síto se také hned po tisku muselo důkladně vyčistit rozpouštědlem a posléze zbavit ztvrdlého polymeru postupným vykoupáním v roztocích hypermanganu a šťavelanu.

V roce 1987 jsme objevili novou technologii: hřbety knižních bloků se místo pracného a nedokonalého třepení jednoduše provrtaly tenkým vrtáčkem a pevně svázaly a stáhly navoskovaným provázkem. O rok později jsem pak od Tomáše Bergera levně zakoupil krásnou starou pákovou knihařskou řezačku. To byla velká pomoc, která odstranila ono úmorné ruční ořezávání okrajů.

Poměrně málo si toho dnes již pamatuji o tom, jak jsme knihy přepisovali. Hodně z nich – zejména poezii a kratší věci – jsem přepsal sám. Jiné knihy přepsali kamarádi (pamatuji si, že několik knih přepsala Zuzana Brabcová a japanoložka Lucie Lucká), časem jsem však dával knihy přepisovat za honorář. V posledních letech mi se zadáváním některých přepisů pomáhala Pavla Plocková. Jezdil jsem za ní do knihovny střední grafické školy na Žižkov, předával rukopisy a dostával opsané stránky. Kupodivu mi ale jiné podrobnosti v paměti neutkvěly a já si nedokážu vybavit, jak jsem to vlastně dělal. Pamatuji se však na nekonečné hodiny, kdy jsem musel přepsané stránky „rozhodit“ – roztřídit do 12 až 14 kopií – a roztříděné hromádky průklepových papírů pak „sklepat“ – setřást –, aby je bylo možné začít vázat. Pro tuto činnost jsem dokonce někde sehnal strojovou „sklepávačku“. To byla šikmá deska s pravoúhlými zarážkami vespod připevněná na trojnožce, která byla excentricky spojena s osou elektrického strojku. Patrně ale fungovala jen na silnější listy, s průklepáky nepohnula, zato ale uvedla celý dům do silných vibrací. Podobně se neosvědčil ani starý, těsně poválečný, německý elektrický psací stroj Mercedes, od něhož jsem si sliboval větší rány, a tedy i více průklepů. Potíž byla v tom, že stroj byl vybaven tzv. „perličkou“  (desetibodovým písmem), která pro průklep nebyla vhodná: při větší síle úderu prosekával první kopie, ty poslední však byly kvůli malému obrazu písma nečitelné. Navíc motorek této starožitnosti nebyl dobře odrušen, a jiskření v něm mělo za následek, že když jsem začal psát, v širokém okolí jsem rušil televizní signál. Nezbylo tedy než dál ze všech sil mlátit do obyčejného psacího stroje.