Tesilová kavalérie

Popkulturní obrazy normalizace

145×205 mm, 256 str., vázané, edice Scholares

cena 269 Kč, vyšlo 31. srpna 2010

ISBN 978-80-87053-44-7

Sborník dvanácti esejů a analytických studií pedagogů a studentů Ústavu české literatury a literární vědy FF UK se soustřeďuje na vybrané produktivní emblémy a ideologická schémata oficiální kultury normalizačního období z hlediska historického, jazykového, antropologického a kulturního. Zaměřuje se na produktivní stereotypy, jež se vyskytují a opakují v dobových filmech, televizních seriálech i populární hudbě a tyto aspekty zkoumá v duchu sémiotických analýz. Z hlediska přístupu nejde ani o sentimentální ohlédnutí, ani o apriorní politické či etické hodnocení. Dobové kulturní jevy jsou zkoumány jako znaky, které měly produkovat určité ideologizované významy, a zároveň měly zaplňovat volný čas normalizační každodennosti.

Sborník obsahuje následující eseje:

Mrtví tanečníci

Antologie české romantické povídky

145×205 mm, 232 str., vázané, edice Scholares

cena 269 Kč, vyšlo 31. srpna 2010

ISBN 978-80-87053-45-4

Mrtví tanečníci, antologie české romantické povídky, otevírá hroby známých i méně známých literátů. Vracíme-li se dnes k české romantické literatuře, připomínáme si obvykle především vrcholná díla básnická, Máj, Kytici nebo Protichůdce. Romantickou prózu v obecném povědomí reprezentuje jen několik povídek Máchových a Sabinových, zkušenější čtenář si vzpomene i na novely J. Lindy, V. K. Klicpery a J. K. Tyla. Ale těch několik známých textů nepředstavuje celý fond české prózy inspirované vznícenými city a náladami romantické Evropy. Vždyť z  motivického a myšlenkového bohatství evropské romantiky čerpala celá rodící se česká kultura a v obrozenských časopisech i knižních souborech zůstává roztroušeno množství povídek, které dokládají, jak intenzivně byla česká společnost a literatura romantickými ideály prostoupena. Výbor povídek Mrtví tanečníci, navazující na podobně koncipovanou antologii romantické poezie Rozkošný hrob (2009), je pokusem vstoupit do tohoto zapomenutého světa a projít jím od naivních povídek plných hrůzy a sentimentu z počátků obrození přes filozofující snové texty Máchovy a Sabinovy doby až k prózám, jež jsou uvědomělou reflexí bezvýchodné situace citlivé a vnímající lidské bytosti v podmínkách moderního světa.

Františku nebeský, vyslanče přesmořský

145×205 mm, 248 str., vázané, edice Scholares

cena 269 Kč, vyšlo 31. srpna 2010

ISBN 978-80-87053-46-1

Soubor edic vybraných kratších českých textů různých žánrů (původních i přeložených) z přel. 16.–17. až 18. století, které jsou tematicky spjaty s osobností svatého Františka Xaverského, prvního z význačných jezuitských misionářů v Indii a Japonsku a jednoho z prvních jezuitských svatých. Demonstruje na příkladu jednoho svatého, jaké podoby měla v Čechách raného novověku úcta k svatým (konkrétně k jezuitským svatým, jejichž kult jezuité systematicky propagovali), do jaké míry se proměňovala jak během doby, tak s ohledem na předpokládané adresáty (vzdělanější, nebo naopak lidové čtenáře).

Jednotlivé texty přepsali, edičně připravili a vysvětlivkami opatřili studenti bohemistiky a výjimečně i jiných oborů FF UK  v rámci volitelného semináře Čtení a rozbor textů 17. a 18. století.

Roy Jacobsen: Dřevaři

Z norštiny přeložil Ondřej Vimr

130×200 mm, asi 144 str., vázané, cena 189 Kč, vyšlo 18. května 2010

ISBN 978-80-87053-42-3

Třicátého listopadu 1939 napadla Rudá armáda bez varování neutrální Finsko. V třeskuté zimě se rozpoutaly boje, které do historie vešly pod označením „zimní válka”.

Jedním z klíčových dějišť bylo strategicky položené městečko Suomussalmi, které se Finové v rámci taktiky spálené země rozhodli evakuovat, zničit a nastražit příchozím rudoarmějcům jako past.

Hrdina Jacobsenovy knihy, tvrdohlavý dřevorubec Timo Vatanen ale ze Suomussalmi odejít odmítne. Žil zde celý život a nikam se stěhovat nehodlá. Raději zůstane a okupaci přečká. Bez komunikace s okupanty se to ovšem neobejde. Rudoarmějci potřebují dřevo a on jim ho má spolu s několika přivlečenými ruskými nevojáky v nepředstavitelném mraze a za nelidských podmínkek dodávat. Tato jeho práce i vzniklá přátelství však dostávají zcela jiný rozměr, když je Rudá armáda na čas poražena a do Suomussalmi se vracejí původní obyvatelé.

Na historickém půdorysu se Roy Jacobsen věnuje univerzálním tématům, jako je úcta k člověku, osobní čest, přátelství, ale i kolaborace či kolektivní vina. Ve středu jeho pozornosti stojí neheroický hrdina, obyčejný člověk, který se hrdinou stává bez vlastního přičinění. O to zásadnější dilemata mu však nová role přináší.

Roy Jacobsen (nar. 1954 v Oslu) patří mezi etablované a uznávané norské spisovatele, je nositelem mnoha literárních cen. Debutoval na počátku 80. let 20. století. Mezinárodní pozornost si získal již v roce 1991 románem Vítězové, za nějž byl poprvé nominován na Cenu Severské rady za literaturu. Ve dvougeneračním rodinném příběhu zde zachycuje, jak se chudé agrární Norsko ve 20. století proměnilo v postindustriální společnost blahobytu, v níž však jedinci musejí čelit nebývalým tlakům na osobní identitu. Druhou nominaci na Cenu Severské rady mu vynesl historický román Mráz (2003). Je autorem povídek i knížek pro děti. Dřevaři (2005), kteří se v roce 2009 dostali do nejužšího výběru prestižní ceny International IMPAC Dublin Literary Award, jsou jeho desátým románem..

Vladimír Sorokin: Třicátá Mariina láska

Z ruštiny přeložil Libor Dvořák

135×200 mm, 280 str., vázané, cena 289 Kč, vyšlo 16. března 2010

ISBN 978-80-87053-47-8

Román Třicátá Marinina láska vznikl v letech 1982–84. Poté dlouhá léta vycházel jen v překladech, kdežto rusky pouze v emigrantských nakladatelstvích. Po prvé byl v Sorokinově vlasti vydán až v roce 1995. Ukázalo se však, že šokuje a dráždí nejen sovětské aparátčiky, ale později i ruské nacionalisty. A to do té míry, že ho představitelé proputinských mládežnických organizací „Jdoucí pospolu“ a „Mladá garda“ společně s dalšími autorovými díly, jež z oficiózně puritánských pozic pranýřováli jako skandální a obscénní, před Velkým divadlem v Moskvě vhodili do obří záchodové mísy. Sorokin byl už v roce 2002 podobnými spolky žalován za šíření pornografie (kultovní román Teplý špek, rusky Goluboje salo) a hrozil mu trest v trvání až dvou let. Soud však rozhodl v jeho prospěch. Vladimir Sorokin je tedy velký světový autor, který už léta zažívá totéž, co kdysi jeho kolegové Henry Miller či Vladimir Nabokov.

Třicátá Marinina láska, již jedna z výstižných recenzí nazvala „politicko-pornografickým románem“, patří již třetí desetiletí po celém světě k nejvydávanějším Sorokinovým knihám. Je to text plný míst pro měšťácké prostředí zcela nepřijatelných a každá jeho druhá stránka je vlastně jakýmsi ‚políčkem veřejnému mínění‘. Avšak šokující sexuální scény a obscénní výjevy, které by patrně použity samoúčelně urážely a vyvolávaly odpor, zde kupodivu přinášejí osvobodivý a očistný účinek.

Příběh je výčtem devětadvaceti nejrůznějších milostných avantýr učitelky hudby Mariny Alexejevové, jejích lesbických lásek i občasných sexuálních hrátek s muži, které se při zpětném líčení jeví jako ubíjející a trýznivé tápání. Od každého milostného příběhu hrdinka čeká naplnění svých milostných tužeb, ale teprve třicátý poměr, kdy se Marina setká s předsedou stranického výboru komunistické strany z velkého moskevského strojírenského zá­vodu, vše změní.

Třicátou Mariinu lásku lze číst jako grandiózní perzifláž – parodii na socialistický realismus budovatelských románů, ale stejně tak ji můžeme vnímat jako existenciální román. Její autor je jedním z těch, kdo pohřbili epochu literatury „stojící ve službách“ – lhostejno zda lidu, národa, společenské prospěšnosti, pokroku, budování, boje za lidská práva či návratu k Bohu. Jeho dílo však před čtenářem leží jako podivuhodný a inspirující artefakt.

Vladimir Sorokin (1955) je jedním z nejznámějších autorů ruského literárního disentu konce brežněvské epochy. Hlásí se k ruským konceptualistům, ale přísně vzato je to literární solitér, který vždy tvoří tak, jak to látka a námět příběhu vyžadují. Mezi jeho nejznámějším díla patří román v dialozích Fronta (česky 2003), který v sorokinovsky precizní metafoře popisuje nekonečnou frontu neznámo na co, která byla jedním z nejtypičtějších projevů sovětského totalitního –ismu, zejména však černá antiutopie Den opriřníka (2006, česky 2010), přeložená dnes již do jedenácti jazyků.

Vladimír Sorokin: Den opričníka

Z ruštiny přeložil Libor Dvořák

130×200 mm, 176 str., vázané
cena 239 Kč, vyšlo 6. října 2009

ISBN 978-80-87053-29-4

Rusko v roce 2027. Po době zmatků a období restaurace zde znovu vládne car, jenž jako hlavní principy monarchie deklaroval: sebeurčení, ortodoxii a úctu k tradicím. Země je obehnána velkou zdí a odříznuta od zbytku světa. Životní standard je udržován pouze vývozem nafty a plynu a jediným státem, s nímž Rusko udržuje přátelské styky, je Čína, která do něj exportuje veškeré zboží, od Boeingů po toaletní papír. Na Sibiři žije 28 milionů Číňanů a čínština se stává módním jazykem…

Takový je svět Sorokinovy ostré antiutopistické satiry na současnou situaci v Rusku, které zobrazuje jako zemi navracející se k temným dobám Ivana Hrozného s hrůzovládou jeho osobní gardy – opričniny. Román popisuje obyčejný pracovní den jednoho z gardistů-opričníků, Andreje Komjagy, a čtenáři nabízí grandiózní obraz Ruska na cestě zpět k minulosti. Myšlení a jazyk 16. století se tu mísí s novodobými reáliemi, asiatský despotismus, korupce a cynismus se spojují s moderní technologií a ruským nacionalismem. Před Ljubjankou, do níž poslušní občané stále přinášejí svá udání, se na místě, kde stávala socha zakladatele NKVD Felixe Dzeržinského, vypíná nyní pomník velitele opričníků Maluty Skuratova. Jsou povoleny lehké drogy, např. kokain, aby se ruští občané cítili lépe. Na Rudém náměstí byly spáleny cestovní pasy a ze země vypovězeni zahraniční diplomaté. Potrubí odvádí z Ruska všemi směry naftu a plyn, ale občas, když se carovi zlíbí utáhnout kohoutek, nemá západní Evropa a Japonsko čím topit (jak si při tom nevzpomenout na energetickou krizi z počátku roku 2009). Noví orpičníci se v Moskvě roku 2027 projíždějí v červených mercedesech, vyrobených v Číně a vyzdobených psí hlavou na chladiči a koštětem na kufru. Tyto symboly stejně jako v době Ivana Hrozného připomínají každému, kdo se protiví Gosudarovi, že bude nemilosrdně smeten z ruské půdy.

Sorokin tak především varuje před nebezpečným směrem dalšího politického vývoje, před sklonem k isolacionismu a tendencí k barbarství, která se mu zdá být částí ruské metafyziky. Sám o svém tématu napsal: „Myslím, že všechny naše ‚těžké doby‘, revoluce, nepokoje a moře krve prolité v Rusku jsou výsledkem opričnické vlády. Její idea prosakuje celou naší společností, žije v myšlení velkých i malých úředníků. Opričníci – to jsou ti vyvolení.“

Kniha ihned po svém vydání v roce 2006 vyvolala řadu diskusí a rychle dobyla žebříčky bestsellerů. Během čtyř let již byla vydána v jedenácti evropských zemích.

Johannes Urzidil: Goethe v Čechách

Z němčiny přeložila Veronika Dudková, verše přeložila Michaela Jacobsenová

145×205 mm, 504 str., vázané, cena 449 Kč, vyšlo 30. listopadu 2009

ISBN 978-80-87053-37-9

Kniha česko-německého autora Johannese Urzidila je dosud patrně nejcelistvějším zpracováním tématu vztahu Johanna Wolfganga Goetha k Čechám. Autor se českými pobyty německého básníka (který tu úhrnně strávil takřka tři roky života!), jeho zájmem o českou i německojazyčnou kulturu v českých zemích i o poměry přírodní zabýval takřka celý svůj dospělý život. I proto jeho Goethe v Čechách skýtá pozoruhodný obraz tohoto jedinečného vztahu na pozadí širších kulturně-historických a politických souvislostí. Díky Urzidilově důkladné znalosti tématu, jeho osobní zanícenosti, lidskému nadhledu a v neposlední řadě i velkému vypravěčskému talentu může dnešní čtenář zblízka nahlédnout významný kus života v českých zemích první třetiny devatenáctého století a poodhalit leckterou souvislost středoevropských dějin a kultury, která mu možná dosud zůstávala skryta.

Urzidilova kniha je nepřehlédnutelný příspěvek k dějinám česko-německých kulturních vztahů, který neopomíjí ani širší evropské souvislosti.

Johannes Urzidil (1896 Praha – 1970 Řím) patří k neopomenutelným postavám pražské německojazyčné literární scény první třetiny dvacátého století. Tento mladší souputník Kafky a Werfela byl stejně tak doma v německém jako českém uměleckém prostředí, která chápal v jejich neoddělitelnosti a mezi kterými se snažil prostředkovat. Prostředníkem byl rovněž i na širším poli kulturně-historicko-politickém, jako autor novinových článků i knih (Malý průvodce dějinami Čech, česky 2005). V roce 1939 byl nucen emigrovat do Anglie, o dva roky později přesídlil natrvalo do USA.

Frida Pistoriusová: Pohádkový herbář

170×240 mm, asi 168 str., vázané, 40 čtyřbarevných ilustrací autorky,
cena 249 Kč, vyšlo 12. listopadu 2009

ISBN 978-80-87053-30-0

Pohádkový herbář obsahuje čtyřicet půvabných, moudrých pohádek o květinách, které děti učí, aby chodily přírodou i světem s očima otevřenýma. Každou pohádku doprovází líbezný obrázek rostliny, o níž se v pohádce píše, a kniha je tak originálním pohádkovým herbářem pro děti od 6 do 10 let.